Dobrý den (večer, noc či ráno), návštěvníci našeho webu. Otevíráme tento blog, abychom k Vám byli blíž, a prostřednictvím neformálních reflexí Vám pomohli s orientací v záplavě ekonomických informací, které se na nás v našem – žel až příliš proměnlivém – prostředí hrnou.
Předpokládáme, že příspěvky na blogu budou zabírat široký prostor od obecných reflexí po konkrétní upozornění na aktuální změny zákonů a vyhlášek, které by Vás mohly stejně jako nás zaskočit, kdybychom nebyli připraveni. Doufáme, že se pro Vás stane oblíbeným místem, kde budete čerpat důležité informace podané snad čtivou a stravitelnou formou.
Pro dnešek tedy neformální úvod, a příště již na vážnou notečku 🙂
O stereotypech
Když se mluví o účetních, lidé si většinou představí konzervativně oblečeného klidného muže či nenápadnou ženu bez fantazie, zato s velkým smyslem pro detail. Každý si představí lidi pečlivé a trpělivé vykonávající nezáživnou a rutinní práci.
Těžko říci, jaký život podle těchto stereotypů účetní vedou, jak se baví, co jedí a koho milují. Vzpomínám-li na doby, kdy jsem účetním ještě nebyl, a neměl jsem ani ponětí, že se jím kdy stanu, musím přiznat, že jsem žil v domnění, že účetní si každý den objednávají v restauraci stejné jídlo, nebo systematicky střídají hotovky, takže v pondělí je to vždy svíčková, v úterý znojemská atakdále. Účetní si podle mojí byvší vize nevaří, k tomu je zapotřebí příliš mnoho tvůrčího vzepětí, a to je něco k čemu nemají vlohy. Anebo někteří možná vlohy mají, nikdo se přeci účetním nerodí, ale chybí jim odvaha popustit svému talentu uzdu a nechat jej rozkvést v tvůrčí čin.
Takto napsáno to asi působí skoro pejorativně, a už slyším popuzené čtenáře, jak si stěžují či rovnou přestávají číst dál. Já si ale nemyslím, že je na tom cokoli špatného. Domnívám se dokonce, že vnitřní kázeň, schopnost stát oběma nohama pevně na zemi, záliba v rutině a nemalicherné puntičkářství jsou nevšedním nadáním, a že takto obdařených lidí je opravdu málo. Ti, kteří v sobě zmíněné vlohy nalezli, a dali se na účetní dráhu, jistě doufali v proudech cifer nalézt hluboký vnitřní mír. Jejich vzácné povaze vyhovuje zůstat v pozadí událostí, přičemž dobře vědí, že bez jejich přispění by se tyto zasekly, a kola hospodářství by zůstala stát.
Žel od doby, co se tomuto povolání aktivně věnuji, musel jsem svůj pohled z gruntu přehodnotit. Není to bohužel ani tak vinou nespravedlivého stereotypu, ale především situací, ve které se jako účetní dnes nacházíme. Jak se má člověk, který pro výkon svojí práce potřebuje jistotu, a od něhož se očekává bezchybný výkon, jaký snad vykonává jen soukolí švýcarských hodinek, dostat do toho správného tempa, neví-li už celá léta dne ani hodiny, ve kterém by se jistoty, které si pracně osvojil, a podle nichž nastavil chod svého vnitřního stroje, neproměňovaly a nepřestavovaly – navíc obvykle bez zjevného pozitivního přínosu.
Profese, která kdysi vyžadovala ducha konzervativního s hlubokým vztahem k zavedeným strukturám a vzorcům, požaduje dnes obezřetnou povahu připravenou na nenadálé změny situace, povahu žongléra či řídícího letového provozu, který udržuje v pohybu nestabilní soustavy neustále zachycujíc nečekané proměny pravidel hry, aniž by kuželka či nedejbože Boeing plný pasažérů spadly na zem.
Takoví lidé si ale naše povolání nevybírají, hlavně proto, že obecná veřejnost sdílí stereotypy z dob, kdy zákon byl zákonem dlouhé řady let, a měnily-li se podmínky, bylo to vždy zase na dlouhou dobu. Ti, pro které by účetnictví za časů klotových rukávů bylo požehnáním, a do něhož by jejich duše vklouzla jako peřinky, jsou dnes vystaveni stresu, na který jejich nadání není připraveno, jejich perfekcionizmus jim nedovolí si cokoli odpustit, a tak se nervují až na doraz, a tiše trpí.
Proto, čtenáři, až potkáš člověka, který se patrně v noci probouzel obavami, že něco zanedbal, někoho roztržitého a neurotického, člověka, který nemá daleko k tomu vybuchnout v náhlém hněvu pro nepatrnou záminku, věz, že ač to do Tvé představy o účetním nezapadá, bude to patrně jeden z nás.
Tento týden se objevil na Internetu reklamní adventní kalendářík, který pod titulkem „30 let s Vámi“ a obrázkem veselých sněhuláčků na příznačně růžovém pozadí přál veselé prožití vánočních svátků jménem „rychlého a efektivního“ přípravku proti úzkostem Lexaurin. Inu, myslím, že při zachování současného tempa a dynamického rozkmitu legislativního procesu má o dalších třicet let postaráno. Alespoň v řadách některých z nás.
Musím říci, že v sobě chovám naději, že přeci jen nakonec dosáhneme zákonů, které budou beze změny platit tak, jako bez větších změn platí třeba dopravní předpisy. Jen tak se vyvarujeme nehod, a úcty se opět dočká bdělý muž či žena s klidným výrazem ve tváři a ošoupanými klotovými rukávy. To bych si doopravdy přál.
